Káťa a Bobánek

2. listopadu 2009 v 22:13 | Tesi |  Příběhy

"Tak fajn, koníčku, pro dnešek padla", pomyslela jsem si a zahodila jsem otěže. Konečně jsem totiž nabyla dojmu, že mé milované zvíře už žádnou sprosťárnu v plánu nemá. Včera totiž díky vydatnému dešti nebyl Bobánek pod sedlem; tím pádem jsem dnes zvolila naši oblíbenou běhací trasu s příhodným označením Velká Verušická.

Měří kolem 10 km a ve finále se zdolává kopec (dechovka), do kterého bych se já po svých škrábala určitě hodinu. No; dnes jsme ho pro klid duše vyklusali dvakrát, abych měla jistotu, že domů půjdeme krokem, aniž bych musela přílišně brzdit. Můj koníček není zlý, ale s poslušností jsme tak trochu na vážkách: koneckonců jak jsem si ho vychovala, takového ho mám.
Ovšem dnes se mi jelo příjemně. Začátek sice neprobíhal přímo v mé režii a když mé zrzavé torpédo na cvalovce zařadilo čtyřku, první kilometr jsem se vezla jako špinavé prádlo. Ale jinak v pohodě; tedy až na tu motorku, která nás minula v protisměru před malou chvílí. Nějací dva kluci to prali na plný plyn na neuvěřitelně starém vehiklu, který nadělal kraválu a smradu, hrůza. Pro jistotu jsem jim uhnula z cesty a na okraji pole si koníček maličko zatancoval. Ale jinak dobrý, zvládli jsme to, přestože kdovíjak šikovný jezdec nejsem. Ale co, za půl hodiny budeme určitě doma.
Rozhodla jsem se jet kolem Kortusáku, což je zdejší rybník. Hned vedle něj je totiž další super prudký kopec, takže drahouška v kroku ještě lehce protáhnu. Jenže jsem uslyšela, jak se vrací ta zatracená motorka. Sakryš, to nemohli počkat? Vždyť nás míjeli, viděli nás - že tudy jedeme. Tohle mám fakt děsně ráda. Bohužel jsem teď neměla kam uhnout: vlevo příkrá stráň nahoru (samá skála a šutr na šutru), vpravo to samé - akorát že se sklonem dolů přímo do rybníka. Tedy jedna alternativa lepší jak druhá.
Moc dobře jsem cítila, jak se Bobánek pode mnou napjal. Kdybych ho teď pobídla s nadějí, že kousek popoběhneme a stihneme za zatáčkou uhnout hned do stoupání v kopci, tutově bych ho nejenže nezatočila, ale ani nezpomalila. A plným cvalem vlítnout na silnici do města... tak to raději ne. Navíc koník ví, že tudy se jde domů - určitě by pospíchal a hnedle by bylo zaděláno na malér.
Takže mi nezbývalo nic jiného, než sedět a nedávat najevo jakýkoliv náznak strachu. Chlácholila jsem nervózního koně, který už sice maličko caploval, ale stále na volné otěži - mé vedení poctivě respektoval. Motorka rachotila a ten zvuk se stále více a více přibližoval: no oni snad nehodlají brzdit, nebo co? Prásk; rána jako z děla a už jsem cítila, že tohle prostě nemůžu usedět. Ani přesně nevím, jestli jsme se ocitli přímo na zemi nebo snad koník jen zakopl a upadl na předek. Každopádně nás to hodilo dopředu. Chvilku jsem balancovala mezi ušima, ale jakmile se vyděšené zvíře odrazilo od země, začalo prudce vyhazovat a pádilo vpřed, neměla jsem šanci se na něm udržet.
Odstředivá síla mne vymrštila ze sedla, už dlouho jsem si takhle nenamlátila. Přímo do hromady kamenů na kus skály, odřená až za ušima, no pecka. Zvedla jsem se ihned, i chodit mi relativně šlo. V první chvíli jsem oběma "řidičům" vynadala. Hystericky jsem na ně řvala taková slova, která normálně z úst nevypustím, jenže ti mne zcela určitě nevnímali. Pro klid duše jsem se šla podívat, jestli žijí: jeden klečel, druhý se svíjel na zemi, motorce se otáčelo kolo, hotová scéna z amerického filmu. Zkusila jsem se zeptat, jestli jsou celí; ten jeden mávnul rukou a odsekl cosi v tom smyslu, že jsou dobrý, ať se o ně nestarám, tak jsem se na ně vykašlala. Beztak mne zajímalo jen jediné - kde je kůň.
Pak jsem si uvědomila, že se mi odněkud zezhora leje po obličeji krev. Že bych si strhla náušnici? Houby s octem: rozseknutá byla totiž hlava, na kterou jsem s největší pravděpodobností asi dopadla. Že zrovna dneska nemám přilbu, sakra; zrovna já, která ji trapně nosím prakticky pořád, protože jsem slečna zásadová a na ježdění jsem prostě úplně blbá. To mi do ní muselo včera napršet? Jinak bych si ji totiž jako vždy vzala, ale když jsem si ji zmáčenou před ježděním pokusně nasadila na hlavu - humus. No co teď? Mám jít k doktorovi, když už se za mnou táhla rudá stopa, nebo za koněm?
Asi nemusím podotýkat, kdo vyhrál. Objevila jsem v kapse papírové kapesníčky, nacpala si je "do hlavy" a pak už jsem jen nadávala, proč mám mobila v sedle na koni; proč nejsou na asfaltce vidět stopy, proč jsem vůbec jela ven, do prčic. Bylo to svým způsobem velice zvláštní putování, protože jsem se belhala skrz město, kde bylo asi tisíc lidí. Nikdo si mne vlastně nevšiml, ani té krve; na otázku ohledně koně jen zírali.
Pomohla mi děcka, protože na nich se to nedalo přehlédnout: "Utíkal! Tudy a pak k obchoďáku!" No není ten kůň úplný blázen? Vede tu deset cest a on si zvolí tu přímo do centra. Ale už jsem šílela strachy. Hrdlo se mi svíralo a pomalu si mi chtělo bulet, protože jsem rychleji nemohla; kdo ví, jestli to zvíře nešlo zrovna přes zdejší nejrušnější a největší křižovatku. To se ví, že mi malá holčička ukázala směr přímo tam. Pomalu se o mne pokoušely mrákoty. V duchu jsem ho viděla, jak kůň letí přímo do tatrovky se dřevem, které speciálně tam rozhodně šedesátkou nejezdí.
Strašně jsem se bála tam jít. Živě jsem si dokázala představit tu spoušť na silnici, krev, čumily okolo... Chvilku jsem přemýšlela o tom, jestli nejít okolo, ale co když se s ním minu? I když on už asi bude doma. Příchod na křižovatku mi působil menší srdeční kolaps, ale bylo tam všechno v pořádku; normální provoz, no alespoň něco. Jenže kde je ten zatracený kůň?
Další šok mi způsobila malá holka, protože právě s ní jsem tutově mluvila před deseti minutami nahoře ve městě. Zuřivě šlapala na kole a ukazovala: "Paní, on prý běžel tam!!!" Tak tomu říkám FBI v praxi. Jenže naneštěstí si mého značně pošramoceného vzhledu všimla Aurora, jedna kamarádka. A té jsem málem neunikla. Dalo mi strašnou práci nerozbrečet se a nasadit normální výraz: "...vždyť je všechno v pořádku, on mi zdrhnul... Krev? To nic není". Když jsem prostě utekla (Auroro, promiň), už jsem nemohla. Ale na Klondaik, kde koník bydlí, jsem se doplazila; kůň tam byl. Odsedlán, s rozklepanýma nohama, s vypouleným pohledem, s nateklým břichem, se šlicem na zadní noze, do hloubky stržený kaštánek, trošku kulhal... Jakmile jsem si ho patřičně osahala a ohmatala, propukla jsem v pláč. Ta obrovská úleva - muselo to ze mne ven. Pak jsem si teprve všimla, že je tam sestra, Jana i naše 14 dní staré hříbátko - no Jana neváhala a po prvním šoku mne okamžitě vyhnala k doktorovi, i se sestrou; že se mi prý o Bobánka postarají. Od koníka se mi vůbec nechtělo, ale zkuste odporovat Janě :)
Na pohotovosti jsme se nakonec sešli; nejdřív já, o hodinu později jeden z těch dvou expertů, který chytil od koně plný zásah do hrudníku kopytem. Ze srážky si odnesl ruku rozlámanou úplně napadrť a snad i nějaká ta žebra, takže zbytek prázdnin strávil v nemocnici. Druhý řidič zůstal utajen a na mně bylo, jestli to (a tím pádem i jeho) nahlásím na policii. Zkusila jsem si jen matně představit, co bych asi dělala, kdyby kůň po nárazu vykopl o deset cenimetrů výš - a rozbil by klukovi lebku. To by zavřeli asi mne, protože si nejsem jistá, jestli bych mu za těchto okolností vůbec poskytla první pomoc.
Že jsem to nakonec nenahlásila, mne naštvalo na půlnoční mši o rok později. Tam jsem potkala kamarádku, která se mi svěřila, že se pohádala se svým klukem - kvůli mně. Frajer z bouračky si v hospodě vyléval srdíčko, jak nenávidí pitomé koně. Že jsou to mrchy, na jatka s nimi, se všemi. Kámoška se mne chudinka zastala, zatímco její přítel z typické "chlapské" solidarity sympatizoval samozřejmě s panem machrem, který by od minuty všechny koně postřílel, protože ty potvory přece kopou.
A já? Mám definitivně po sebevědomí; můj koník pode mnou taky. Celou tu dobu jsem ho držela hlasem a on mi v tu chvíli věřil - bohužel zbytečně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.